Terasy Barrandov - areál nostalgických vzpomínek

1931 romantika na skalách nad šumící Vltavou

2014 ruina nad dálniční křižovatkou

Když podnikatel Václav Havel v roce 1924 navštívil Spojené státy, tak ho v San Franciscu uchvátil vyhlídkový restaurant na útesu nad Tichým oceánem zvaný "Cliff House".  Nechal se inspirovat a po návratu do Prahy proto pověřil architekta Maxe Urbana vyprojektováním podobné restaurace.

Cliff House v Kalifornii v roce 1900

Jak ve srovnání s Barrandovem dopadla jeho předloha, můžete srovnat na následujících obrázcích z roku 1941 a 2009

Protože jsme moře neměli, byl k tomuto účelu vybrán skalnatý ostroh na Barrandově, omývaný stříbropěnnými vlnami Vltavy, zato vzhledem k hladině mnohem výše položený. To mělo i další výhodu, výletníci na parnících nemohli nový zábavní podnik přehlédnout a zezdola působil velmi lákavě. Zářivě bílý objekt s rozhlednou byl postaven vpravdě americkou rychlostí, už po šesti měsících výstavby byl v září 1929 slavnostně otevřen.

 Nedělní odpoledne v roce 1932

Ani ve sváteční odpoledne v roce 2014 stavba nezapře eleganci funkcionalismu

Otevření teras pod sloganem "Za Prahou a přece v Praze" předčilo všechna očekávání - první den sem prý přišlo na 50.000 návštěvníků. Kam se ale všichni na úzký ostroh vešli, to si opravdu nedovedu představit...Atraktivita místa udržovala po celou dobu první republiky vysokou návštěvnost - v neděli v letní sezóně se tu podávalo až 3.000 obědů, což na to, že právě probíhala velká hospodářská krize, byl skoro zázrak. Původně zamýšlený lidový podnik se stal dostaveníčkem pražské smetánky a filmových hvězd z blízkých filmových ateliérů. Domlouvali se tu i důležité obchody a probíhala zákulisní politická jednání. Mezi časté návštěvníky patřil Oldřich Nový, Vlasta Burian, Svatopluk Beneš nebo Adina Mandlová. Celý projekt rovněž několikrát posloužil jako exteriér pro filmy a natočila se zda například slavná Burianova scéna z filmu Tři vejce do skla. Jak to na Terasách v dobách jejich největší slávy žilo, můžete vidět i ve filmu Vladislava Vančury "Před Maturitou".  Hrdinové filmu tu v jedné chvíli vysedávají na Terasách, jezdí na loďkách a koupou se v bazénu.

2014 - pohled do hlubší části bazénu se skokanským můstkem, z hlubší části šplhá turistka, v mělčí na ní čeká turista a kola...

...už jsou oba na mělčině

Architekt Max Urban dostal náročný úkol - vybudovat restaurační komplex, který v sezonních a víkendových špičkách pojme až 3.000 osob, ale zároveň bude v provozu nepřetržitě po celý rok. To znamená, že většinu období bude využita jen malá část kapacity. Urban se zhostil zadaného úkolu výtečně - rozčlenil celý areál nejen půdorysně, ale i vertikálně.

Vyhlídková terasa s původním osvětlovacím tělesem

Byl navržen celek kavárenských teras, podkovovitě a kaskádovitě rozložených nad skalnatou prohlubní, na jejímž dně bylo koupaliště s bazénem, trávníky ke slunění a pavilón šaten (podle architekta Václava Kolátora). Vyvrcholením celé stavby byla budova kavárny a restaurace se sálovým prostorem, po obvodu plně proskleným, doplněným klubovnami a několika salóny ve vyhlídkové věži. Vyhlídková věž byla 15 metrů vysoká a na úzkém schodišti docházelo pak při frekventovaném pohybu číšníků nahoru a dolů k častým srážkám, což místní kolorit ještě zpestřovalo.

Dobře viditelné funkcionalistické schodiště v proskleném půlválci

S areálem bazénu byla restaurace spojena nejen schodištěm vinoucím se po skalních stěnách Barrandieru ale i lanovkou, kterou se dopravovalo jídlo a a nápoje. K výstavbě plánovaného výtahu už bohužel kvůli válce nedošlo.

Zde měl být výtah, dole cíp bazénu a zbytky tribun

Terasy dokonale využívaly členitý terén, byly osvětlovány speciálním majákem a vyzdobeny červenožlutými vlaječkami Barrandovských teras.  Na protilehlé straně restaurační budovy byla postavena letní kuchyně s atmosférou přímořských rybáren.

Přímořská rybárna

Areál restaurace byl vybaven kvalitním funkcionalistickým nábytkem podle návrhu architekty Hany Kučerové - Záveské. Největším problémem se stalo zimní uskladnění 500 zahradních stolů a 3.000 zahradních židlí. Proto byla navržena novinka - kovový skládací nábytek, což se nakonec tak osvědčilo, že ho začala firma Gottwald v Brandýse nad Orlicí vyrábět i pro další zahradní restaurace.

1933 - foto napovídá, že nábytku nebylo opravdu málo

V roce 1937 architekt Vladimír Grégr terasy upravil v romantizujícím duchu a přistavěl dřevěný noční podnik Trilobit bar. Orchestr R. A. Dvorského potom hrál do sedmé večer na terasách a po té se přemisťoval  do Trilobit baru, kam se za ním přesunovali i nejvytrvalejší (ale i nejmovitější) hosté, kteří tu mohli tančit charleston, foxtrot, slow-fox a swing. Mnozí se bavili až do rána a zůstávali na snídani.

V těchto místech býval Trilobit bar

2014 Trilobit bar

Terasy tak  byly vlastně otevřeny non- stop a to 365 dnů v roce. Mimo sezónu samozřejmě pouze v uzavřených prostorách Francouzské restaurace a Trilobit-baru. Tento u nás ojedinělý zábavní a rekreační soubor ocenil v roce 1938 ve své knize "Viděl jsem ukřižování" anglický novinář Sydney Morrell slovy:  „...Češi pod širým nebem postavili nejkrásnější restauraci v Evropě s bazénem v bývalém lomu“.

 Vlajkový stožár 1938

"Vlajkový stožár" 2014

Restaurační areál byl přístupný jednak pro automobily speciálně vybudovanou silnicí zaříznutou ve skalních serpentinách a ukončenou rozsáhlým parkovištěm, a jednak novou stezkou pro pěší od konečné tramvaje v Hlubočepích. Je zajímavé, že tramvajová trať byla do Hlubočep  prodloužena v roce 1927 - tj. v roce vypracování projektu barrandovských teras. To dokládá i památník dokončení 100 km tratí elektrických drah kousek od konečné. Od paláce Lucerna sem od dopoledne až do půlnoci jezdily levné autobusy provozované firmou Havel.

Hlavní vstup 

Šťastné období Teras se poprvé zachmuřilo v roce 1939 při obsazení českých zemí německou armádou. Nacisté sice nechali jako první věc postavit na Terasy přímou železnici, která sem dovážela hosty de facto bez zastávky, ale nepříjemně se změnilo osazenstvo restaurace. Areál pak navštěvovali už jen nacističtí pohlaváři, vojáci okupační armády a jejich české milenky. Barrandovské terasy se nacházejí ve výšce 302 metrů, když k tomu ještě připočteme 15 metrů rozhledny, vzniknul zde významný strategický bod, což využil Wehrmacht pro zřízení pozorovatelny a lokalizaci protiletecké obrany.

"Pozorovatelna"

Po válce se sláva Teras ještě na krátký čas vrátila, ale v roce 1952 byly znárodněny s tím, že budou přeměněny z místa dekadentní buržoázní zábavy na rekreační centrum pro pracující lid. Místo lidu tady ale byli k vidění spíš komunističtí potentáti a jejich hosté z bratrských socialistických zemí. Do Teras se ale neinvestovalo, a tak postupně začaly upadat. V roce 1982 byl uzavřen  kdysi slavný Trilobit bar. Situaci nezachránilo ani prohlášení celého areálu restaurace i bazénu se skokanskou věží za kulturní památku v roce 1988.  

Vstup do zahradní restaurace

Velké změny a i očekávání nastaly pro Terasy po Sametové revoluci, když byl slavný podnik v restituci navrácen bratřím Ivanu a Václavu Havlovým. Oba své podíly převedli na své manželky a manželka Václava Havla Dagmar potom odkoupila podíl od své švagrové, která si ponechala bývalý plavecký bazén. V roce 1993 tu byla vyhlášena památková zóna, ale už v roce 1994 se zavírá Francouzská restaurace a v roce 1997 potom celý areál. Od té doby se o Terasy nikdo nestará a jejich novými hosty se stávají vandalové a bezdomovci, kteří celý areál zdemolovali a rozkradli včetně původního nábytku.

Prosklená Francouzská restaurace, odkud se hosté mohli skrz prosklené stěny kochat dalekými výhledy

Prostor Trilobit baru osídlila skupina bezdomovců, kterým se jej nakonec podařilo v roce 2001 podpálit a tím i dokonat dílo jeho zkázy. Jen ohořelá prkna dnes připomínají kdysi proslulý noční podnik se slavným orchestrem R.A. Dvorského.

Dagmar Havlová vkládá svůj majetek do společnosti Barrandovské terasy a.s., v nichž v roce 2003 prodává svůj většinový podíl nejmenovanému kupci. Počítá se prý s rekonstrukcí Teras a s přístavbou hotelu, který by měl vylepšit rentabilitu investice. Terasy se totiž nemohou vrátit do své prvorepublikové podoby, protože jsou obestavěny věncem dálnic a mimoúrovňových křižovatek, takže klidnému posezení by dnes zabraňoval neúměrný hluk.

Kdysi krásný výhled a klid nahradily auta  a hluk

Bohužel i přes uvažovanou rekonstrukci objekt stále více bezútěšně chátrá a hrozí jeho naprostý zánik.

V těchto místech býval balkón, kde hrával orchestr jazz...

... a pod ním se tančilo

Jestliže byly za první republiky Terasy symbolem podnikatelského úspěchu a zárukou toho, jak bude celý komplex na Barrandově včetně filmových ateliérů  a vilové čtvrtě holywoodského typu na "kopci snů" jednou vypadat - tak dnes jsou naopak o to více symbolem dokonalé zkázy a zmaru.

Hlavní přístup z restaurační budovy na terasy

Kdysi vyhlášený restaurační areál připomíná scénu z hororového filmu, kdy ve větru vržou rozbitá a vylámaná okna a všude jsou pavučiny a zatlučená okna. Do budovy zatéká, zdivo je napadeno plísní.

Interiér WC

 Na zahradních terasách místo zahradního nábytku bují plevel a všudypřítomná divoká křoviska. Odevšaď je cítit smutný závan navždy zmizelé slávy starých časů.

Zato uvnitř budovy je veselo.  Jak můžeme skrz okno vidět, svítí uvnitř vytrvale žárovka a pokud vezmete za kliku od přízemních dveří, tak někdo vevnitř nespokojeně zamručí.

V okně napravo je vidět uvnitř svítící žárovka

A pohled z teras dolů na bazén i s tribunami nás dorazí