Buďánka

Buďánka na rozdíl od podobných dělnických osad, které zůstaly zachovány buď úplně jako například Střešovičky, nebo alespoň částečně jako Staré Střešovice nebo Rybáře, jsou (i když je tu vyhlášena vesnická památková zóna) dnes už prakticky nenávratně ztracena. Ze všech domků zůstal de facto zachován jen jeden jediný, ostatní zchátralostí spadly. Divná památková zóna, co říkáte?

Vraťme se však na začátek, Buďánka si postavili už v letech 1820 -1840 na místě vytěženého vápencového lomu u usedlosti Zámečnice důlní dělníci, nádeníci z okolních vinic a dělníci z prvních právě vznikajících továren na Smíchově. V té době tady bylo ve dvou uličkách 24 domků, navzájem propojených schody.

Jedny z vícero schodů, které propojovaly uličku U Zámečnice a uličku Pod Buďánkou (zajímavostí je, že ta je jako jediná uvedená v jednotném čísle, jinde se název Buďánka vyskytuje jen jako pomnožný - např. Nad Buďánkami I)

Vytvořila se tu zvláštní spleť různorodých obydlí v prudkém svahu se zahrádkami a místní obyvatelé zde chovali i zvířata. Hustota obyvatel na omezeném prostoru mezi komunikací a skálou stále narůstala, což mělo za následek vznik stále nových přístavků, přídomků a kůlniček. Tím se vytvořil charakteristický vzhled osady. Skoro všichni obyvatelé si své příbytky stavěli svépomocí z materiálů, které tu našli po zrušeném vápencovém dolu.




U Motolského potoka dole, dnes bohužel zatrubněného, stával mlýn  a středem kulturního života osady se na konci 19. století stala  protější hospoda vzniklá přestavbou č.136/10 (jako jeden z mála má ještě zachované obvodové zdi), která tu fungovala až do poloviny 20. století pod názvem Brantovna nebo U Trunečků. Oddělena blokem činžáků od Plzeňské žila si Buďánka dlouho po svém, stranou od ruchu velkoměsta.

Buďánka v roce 1925 (nad domy jsou popisná čísla)

Kolorit osady byl už v 19. století natolik výrazný a zajímavý, že jej popsal ve svých romanetech "Můj přítel vrah" a "Rváč" spisovatel Jakub Arbes jako rozervané, divoké, ale přitom romantické místo, kudy často rád procházel, slovy: "Osada sama - vcelku něco přes dvacet stavení, z nichž některá patří ke Smíchovu, jiná ke Košířům, jest v okolí Prahy, ba snad v celých Čechách z různých příčin svého druhu jediná. A to nejen svým zvláštním terénem a skoro až divoromantickým okolím, nýbrž i bizarností většiny svých starších stavení, z nichž jedno není druhého skoro ani podobno" (Citováno z romaneta "Rváč" z roku 1903). Území celé osady dnes patří ke Smíchovu, i když se někdy nesprávně počítá do Košíř.

Až do konce 80. let žila Buďánka svým uzavřeným nenarušeným sousedským životem. Přestala být místem galérky a chudých řemeslníků a stávalo se z ní specifické místo lákající k alternativnímu bydlení. Na přelomu 70. a 80. let bychom tu tak našli bydlet takové nevšední osobnosti jako evangelického kněze Svatopluka Karáska, v útrobách jehož domu zkoušela skupina Plastic People of the Universe  a scházeli se tu disidenti. Žil tu i básník Ivan Martin Jirous zvaný Magor a další zkušebny tu měly hudební skupiny Národní třída a Půlnoc.

Velký průšvih nastal pro starou kolonii ke konci 80. let, kdy - podle tehdy (ne)dobrého zvyku - bylo rozhodnuto celá Buďánka zbourat a na jejich místě postavit desetipatrový vyzdívaný skelet a zdravotní středisko s parkovištěm. Domky začaly být tehdejším Národním výborem hl.m. Prahy násilně vykupovány, protože obyvatelé nechtěli své domovy  opustit. Poslední dům byl symbolicky vykoupen také poslední den minulého režimu - 16.11.1989. Dalo by se říci, že v hodině dvanácté, či spíš 5 minut po, přišla Sametová revoluce a domky zbourány nebyly, ale bývalým majitelům zároveň už nebylo umožněno vrátit se zpátky. V roce 1991 byla sice Buďánka prohlášena památkovou zónou, ale v domcích nikdo nebydel a ani se o ně nestaral, takže začaly chátrat. Pozemky si vyžádala Praha 5 a jak pod její správou Buďánka dnes vypadají, se můžete přesvědčit sami.

Městská část Praha 5 stále čekala na bohatého investora, ale nedočkala se. Kvůli tomu odmítla i několik zajímavých projektů. Zájem o využití a postupnou rekonstrukci například projevila Waldorfská škola J.A.Komenského. Navrhováno bylo i pronajmout nebo prodat domky samostatně řemeslníkům a umělcům, kteří by si je mohli na vlastní náklady postupně opravit. Mezitím výběrová řízení vypisovaná MČ Praha 5 nepřinášela žádné ovoce. Na část domků byl vydán demoliční výběr a byly zbourány, ostatní byly částečně zabezpečeny, ale potom chátraly dál. Dnes už z celé kolonie zbyl vlastně jen jeden jediný původní dům, kde stále žijí jeho původní obyvatelé. Z ostatních, co nebyly zdemolovány, zůstaly jen obvodové zdi a vlastně už není co zachraňovat.

Zato stále existuje "Vesnická památková zóna" Buďánka

V místě působí spolek Přátelé Buďánek, který usiluje o to, aby se do Buďánek vrátila možnost sousedského bydlení a stala se zázemím pro kulturní a společenské aktivity košířské komunity. Pořádají různá sousedská setkání a snaží se v rámci svých sil alespoň o minimální zabezpečení některých padajících zdí a třeba i opravu střechy.

Při prohlídce ubohých zbytků Buďánek vám může pomoci mapka:

Jediný dům, jehož vlastník odolal násilnému výkupu, je č.134/4 v ulici U Zámečnice. Jeho majitelem je Ludvík Hradílek a žije tu jeho rodina. Pan Hradílek od prvopočátku usiluje o záchranu osady. Postupně se na jeho střeše objevovaly velké nápisy: "Pomoc, chtějí nás zbourat", "Koukale, padáme i na tvou hlavu" a "Obvodní úřad - náš hospodář", které jsou vidět až z tramvaje na Plzeňské třídě. Právě na zahrádce jejich domu se pořádají sousedské slavnosti.

Takhle mohla dnes vypadat celá Buďánka, kdyby se včas přistoupilo k jejich záchraně

Zajímavostí zahrádky pana Hradílka je, že vlastně přímo jejím prostředkem (dnes už teoreticky, dříve fakticky) probíhá ulice U Zámečnice

Pohled ze zahrádky pana Hradílka  směrem ke zchátralému domu v ulici (oficiálně stále existující!) Pod Buďánkou

Pohled ze zahrádky pana Hradílka do "ulice" U Zámečnice

Nyní se budeme věnovat podrobněji "ulici" U Zámečnice...

...například se podíváme na sousední "stavení" č. 135/6 

Protější objekt je nezařaditelný

  

V domě vpravo č.136/10 se nalézala hospoda. Mezi ní a vedlejším prvorepublikovým domem, už v ulici Nad Zámečnicí č. 137/6 začínala uzounká a příkrá ulička Pod Buďánkou - dnes je vstup do ní zazděný


Stoupáme dále ulicí Nad Zámečnicí...

...kolem dalšího poničeného prvorepublikového činžáčku s obchodními prostory v parteru...

...za nímž je schodiště vinoucí se původně nad zadními trakty ulice Pod Buďánkou

Jedinými obyvateli jsou tu kočky bydlící v prapodivném příbytku

Schodiště pokračuje dále směrem, kde bývala usedlost Buďánka, všude jsou rozvěšena zajímavá povídaní o Buďánkách

Jako v Šípkové Růžence, podaří se ještě někdy probudit Buďánka ze spánku?

Na závěr přece jen něco veselejšího, podívejme se na zachovalou klasicistní usedlost Zámečnice v těsné blízkosti nešťastné osady...

Zámečnice byla původně jedna z mnoha viničních usedlostí lemující starou plzeňskou silnici (cestu) u Motolského potoka. Zůstala z nich do dnešních dnů zachována jako jediná. Usedlost tu prý vznikla už na začátku 17.století, i když první doklady o ní máme až o sto let později. Dnešní podoba usedlosti je klasicistní z poloviny 19. století. Kdysi k usedlosti patřila i hospodářská stavení. Poslední úpravy proběhly ještě v roce 1936. Zajímavé je její klasicistní průčelí se čtyřmi oválnými okny a skoro čtvercový půdorys. Ostatní hospodářské budovy zanikly. Z původní barokní zahrady ve svahu zůstala jen malá část s různými jehličnany a několika kaštany.

Tak jen doufejme, že tohle nebude poslední obyvatel, kdysi unikátní osady Buďánka

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------