Libeňské židovské město

Dnes, kdy se domy co tu zbyly, dají spočítat na prstech jedné ruky, by už asi málokdo uvěřil, že židovské osídlení v Libni bývalo na území dnešní Prahy druhé nejvýznamnější, hned po Židovském Městě pražském. Centrum židovské čtvrti bývalo v Koželužské ulici, která vytvářela malé náměstíčko. Tady se dokonce nalézala synagoga, která byla podle pověsti založena kněžnou Libuší. Skutečnost však byla značně prozaičtější - synagoga byla založena až na konci 16. století na základě povolení tehdejšího majitele Libně. Vznik zdejšího židovského osídlení je doložen v roce 1561 a byl nejspíš výsledkem vypovězení židů z královských měst v Čechách. V Libni se tehdy židé setkali s příznivým přijetím vrchnosti. A tak už v 16. století žilo v Libni víc židů než křesťanů.  Když Marie Terezie vypověděla židy z Prahy, jejich počet v libeňském židovském městě dosáhl vrcholu - 766 obyvatel.

Kdysi hlavní náměstí židovské čtvrtě

Domy s průčelím na hlavní libeňskou třídu se směrem do židovského ghetta obracejí pavlačemi

Jak název Koželužská napovídá, typickou živností v ghettu bylo kožedělnictví. Odpovídající názvy měly také dnes již zbourané uličky Jirchářská a Kožní.

V 19. století a v období první republiky byly snahy o zbourání staré zástavby ghetta a její nahražení moderními činžovními domy, k tomu však až na drobné výjimky v tomto období ještě nedošlo. Za druhé světové války bylo židovské obyvatelstvo odvezeno do koncentračních táborů.  Samotná zástavba ghetta dostala největší ránu v padesátých a šedesátých letech 20. století, kdy byly bezdůvodně zničeny renesanční a barokní historické stavby, z nichž některé pocházely už ze 16. století.  V té době byl zasypán i starý židovský hřbitov v tzv. akci "Z". Hodně starých domů stále ještě zůstávalo zachováno v rámci Schönbergovy továrny na vydělávání koží, která byla zbourána až v době úplně nedávné. Na jejím místě vznikají novodobá uniformní kancelářská monstra. A tak můžeme na fotografii vidět, jak se na zbylé, schoulené a nešťastné staré domky bezohledně tlačí fádní administrativní budova.

Do dnešních dnů zůstal zachován jen dům v Koželužské č. 8/595, s hostincem dříve Adolfa Kohna a později U Horkých, známý z knížek Bohumila Hrabala, kde sám býval častým hostem...

 

... a především dům č. 12/589, což je jediný zachovaný příklad typického libeňského domu. Protože se židovské město a vlastně celá oblast dolní Libně u Rokytky nacházela u vody, největším problémem byly časté záplavy. Domy proto bývaly pavlačové, se zesílenými stěnami, kdy se schodištěm vstupovalo na pavlač, a bydlelo se až v prvním patře, které velká voda nezasáhla. V přízemí bývala jen skladiště a pomocné prostory.

Protože se stará synagoga v Koželužské ulici rovněž nacházela na nevýhodném záplavovém místě, bylo rozhodnuto postavit novou synagogu mimo hranice samotného ghetta v místech, kam už velká voda nezasahovala. Základní kámen byl položen v roce 1846, ale stavba se vlekla celých dvanáct let, takže k vysvěcení došlo až v roce 1858. Synagoga byla postavena v duchu tehdy módního romantického historismu - novorománsky s orientálními prvky. Fasáda měla kdysi mnohem bohatší štukovou výzdobu, ta se ale nedochovala.

Bohoslužby se tady konaly až do příchodu nacistů, potom byla synagoga uzavřena a přeměna na skladiště zkonfiskovaného židovského majetku. Po druhé světové válce synagoga dál fungovala jako skladiště, nejdřív ovoce a pak i kulis zdejšího Divadla pod Palmovkou - kulisákem tu býval i Bohumil Hrabal, který v synagoze potom v uvolnějších šedesátých letech pořádal se svými přáteli básníkem Egonem Bondym a malířem Vladimírem Boudníkem filosofické a literární debaty. 

Ke konci osmdesátých let došlo k rozsáhlé demolici zástavby této části Libně, a tak synagoga, původně skrytá v původní husté zástavbě, dnes osaměle a smutně ční na rohu u metra a jako by ani nevěděla, co tu vlastně dělá. Po převratu v roce 1989 byla synagoga sice vyklizena a i částečně opravena, ale k zamýšlenému multifunkčnímu využití, ať už kulturnímu, anebo častějšímu konání bohoslužeb zatím nedošlo.