Kolonie Na Slatinách a "Obecná škola"

Vždycky jsem si myslel, že slumy pro chudé obyvatele existují jen někde v Jižní Americe, jako třeba v Rio de Janeiru a jsou známé tím, že je nebezpečné tam chodit. Zjistil jsem ale, že první část souvětí není tak úplně pravda. Opravdový slum máme i v Praze a myslím, že si s těmi jihoamerickými alespoň podle fotek nezadá. Asi jedno z mála míst, kam taxikáři odmítají po soumraku jezdit, protože pomoci se tady nedovoláte. Je to prvorepubliková chudinská kolonie Na Slatinách, která se nachází na pomezí Michle a Strašnic. Jediná z mnoha desítek kolonií pro nezaměstnané, která zůstala zachována do dnešních dnů. Některé, jako třeba žižkovský Krejcárek, byly zbourány a dnes je na jejich místě park. Jiné, jako třeba kolonie Za Horou v Hloubětíně, byly přestavěny kutily na rodinné domky a jak místo dříve vypadalo, připomínají už jen některá ojedinělá obydlí. Takže kolonie Na Slatinách je dneska v Praze raritou - je to zvláštní ostrov se svým vlastním životem, přenesený sem  téměř do středu velkoměsta jakoby z jiného světa nebo jiné doby.

(rozklikněte fotky pro větší rozlišení)

Začneme pěkně popořádku. Je samý úsvit dvacátých let a z Prahy se stává opravdové velkoměsto, hlavní město mladé republiky. V dříve provinčním městě chybí budovy pro nové úřady. Začíná se tedy horečně stavět, přijímají se noví zedníci, tesaři, pokrývači a lidé dalších povolání. Do Prahy proto přichází obrovské  množství lidí hledajících obživu. Ale činže v nájemních domech jsou neúnosně drahé. Kde sehnat bydlení?  Kolem nově vznikající zástavby je spousta polí. Pražská obec pronajímá své pozemky za 100 - 200 Kč ročně nejdříve legionářům, později se tady usazují zedníci pracující na okolních stavbách a nezaměstnaní. Domky si vlastníci stavějí sami, z toho co seženou - z použitých cihel, prken, trámů, železničních pražců, dehtové lepenky a různých papundeklů. Kdo získal vyřazený železniční vagón, ten už se počítá k úspěšným. Mnohé stavby vznikají načerno. První domek se objevil v roce 1924, v roce 1927 už jich bylo přes 300 a v dalších letech pohltily jako lavina celé údolí Slatinského potoka.

Vznik kolonie Na Slatinách popisuje mistrně Karel Čapek v povídce "Na Rafandě" z roku 1925: " Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže (ale nesmí to být moc silná paže), pobije se to prkny a je to; teď z jara ještě moc nevadí, svítí li slunce všemi spárami prken....Ostatní domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů; některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem; je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal."

Pojďme si celou kolonii i s jedním překvapením společně projít podle přiloženého plánku. Kolonie dřív zabírala vlastně celou plochu plánku, až později byla rozdělena železnicí a zmenšena výstavbou trolejbusových garáží, elektrárny a skladů (fialové plochy). Procházku začneme u Edenu ve Vršovicích, kde podejdeme železniční viadukt.

 

Hned nalevo ve svahu zabočíme do druhé uličky a octneme se v řadě malinkatých domků zvané Sedmidomky, o nichž v úvodu fejetonu o Rafandě Karel Čapek píše: "Nejprve je tam řada městských baráků, kde bydlí elita Rafandy. Jsou to nízké, dlouhé zděné šupny, každé domovní dveře vedou rovnou do jediné místnosti, jež je celým bytem; platí se za to prý 700 Kč ročně, a jde-li tudy člověk v neděli, slyší několik gramofonů, spoustu dětí a skřivany na modré obloze".

Nalevo obytná řada, napravo bývala hospoda

Ať počítám jak počítám, dopočítat do sedmi se nemůžu, v prvním pásu (na obrázku vpravo) je 6 řad osmidomků s podkrovím, v druhém pásu (na obrázku vlevo) 8 řad  původně přízemních "dlouhých, zděných šupen" , kam se vcházelo přímo do jediné místnosti. Ty už jsou dnes většinou přestavěné na sídla různých firem, takže původní obydlí už tu jen velmi těžko rozeznáme. Možná že těch sedm domků je průměr těch 6 a 8 řad:)

Krásné filmové exteriéry pro prvorepublikovou periférii

Tyhle domky s podkrovím byly postaveny v roce 1928 na samotném vstupu do kolonie, zřejmě jako její výkladní skříň.  Domky měly sice plochu jen 32 metrů čtverečních, ale  hned při své výstavbě byly vybaveny elektrikou, vodou a kanalizací, což byla věc i v některých nových čtvrtích rodinných domků v tehdejší době jen toužebně vyhlížená.   Ve zdejších podmínkách to bylo ovšem něco nevídaného a obyvatelé Sedmidomků se stali místními VIP. Celkově to byla velmi podivná čtvrť plná rozporů. Je to neuvěřitelné, ale kousek odtud dole za viaduktem, na samém konci Vršovic, byl na samém úsvitu dvacátých let nákladně vybudován gigantický zábavní park Eden s kolotoči, tobogány a pětikilometrovou horskou dráhou. Jeho ruch se v době největší popularity blížil vídeňskému Prátru.

Jenže Edenu se nedařilo, lidé sem chodit nechtěli, také proto, že  kolonka s obyvateli se špatnou pověstí byla hned za rohem. Konec konců i v současné době tu můžete zaslechnout, už se špetkou pýchy, že tady bydlelo v jednu chvíli celkem třináct odsouzených vrahů. A tím pádem i v Edenu koncentrace lidí z galerky značně přesahovala pražský průměr. Lidi to na tuhle stranu Prahy prostě netáhlo, takže velkorysý zábavní park začal upadat už ve třicátých letech a  nové činžovní domy se tady raději vůbec nestavěly, zatímco  nouzová kolonie jen prosperovala. My v Čechách samozřejmě  tradici  ctíme, proto vzniknul v současné době v jednom z objektů (v druhém pásu Sedmidomků) dům s více než padesáti malometrážními byty pro neplatiče.

Domky i zahrádky jako dlaň

Pokračujeme dále Pod Bohdalcem I v procházce s Karlem Čapkem, který nás upozorňuje, že: "Teprve přes ulici je vlastní samodílná, moderní Rafanda. Rafanda je dílo lidu; každý si staví sám svůj domek z materiálu, který se mu podaří sehnat: z beden, z latí, ze staré bouračky nebo z papíru. A protože celá tato čtvrť je teprve ve stadiu konstrukce, protože se tam ostošest zedničí, tesaří, bednaří, pokrývá, kamnaří a zahradničí na každém domečku, můžete okukovat způsob práce, dokonalost provedení, technické vymoženosti a lásku k věci."

Projdeme západní část kolonie a vystoupáme až na konec ulice Pod Bohdalcem I, kde, tak trochu jako slon v porcelánu, ční novostavby, které kolonii rozdělily na dvě části. Zatočíme kolem nich doprava do Elektrárenské ulice. A po chvíli máme pocit, jako bychom tu už někdy byli, jako bychom tahle místa už viděli. Náš pocit nás neklame- jsme v místech, kde se odehrával i natáčel děj slavného Svěrákova filmu "Obecná škola". Po levé straně v řadě činžáků vidíme obchod, kde nakupovala Libuše Šafránková a o kus dál hospodu, kde kluci vykouřili hosty, aby táta Hrušínský šel vůbec domu. Na rohu ulice měl svůj stánek zmrzlinář. My pokračujeme rovně přes ulici Nad Vršovickou horou, projdeme zrezlými zarostlými vrátky a nejsme v pohádce o šípkové Růžence, ale přímo ve vlastní "Obecné škole". Škola pro Slatiny a okolí tu skutečně bývala, ale jen do 5. postupného ročníku, pak se muselo chodit do Vršovic. Školu tvoří několik řad dřevěných pavilonů, bohužel ve velmi špatném stavu se zatlučenými okny. Celý areál je obýván bezdomovci.

Vybydlená a vytlučená škola zatím spí svůj spánek. Jak dlouho ještě vydrží, se neodvažuju hádat

Místo žáků tu dnes najdeme jen bezdomovce, kteří napomohli urychlené devastaci areálu

Dodnes ve slavné třídě ještě zůstala tabule

Vrátíme se do ulice Nad Vršovickou Horou, kterou pokračujeme doprava. Po levé straně vidíme elektrárnu, ve skutečnosti rozvodnu, kde Tranďáka – Zdeňka Svěráka málem zabil výboj. O kus dál přecházíme můstek nad železnicí, odkud skočili kluci do vagónu s pískem, aby doručili důvěrné psaníčko Igora Hnízda učitelce ze školy Na Jarově.

 

  

Za můstkem se už ocitáme ve vlastních Slatinách - tak se moc nevyděste!:)

Kolonie měla své kupce, krčmáře, holiče, zmrzlináře, mandly, mlékárny, gramofony, harmoniky a kino. V době největšího rozkvětu měli Slatinští i fotbalový klub a kroužek divadelních ochotníků. Divadlo se hrávalo v nejznámnější hospodě zvané U Blebtů. Začátky byly krušné - bez elektřiny a bez vody. To obec napravila až v roce 1934 - vodu mohli obyvatelé čerpat zdarma z hydrantů. Za elektrickou přípojku se ale muselo zaplatit 500 Kč, což byly tehdy velké peníze a tak si elektřinu do svých příbytků obyvatelé začali zavádět až za protektorátu, když nemohli sehnat petrolej do svých lamp.

Karel Čapek zmiňuje i šťastlivce, kterým se podařil sehnat vysloužilý železniční vagón: "To už starý železniční vagón je jinačí dům; polovina oken se zabední, na ventilační komínky se přiklopí staré plechovky a je tam dost teplo".

Žádný režim, ani prvorepublikový, ani protektorátní, ani socialistický a konec konců ani ten dnešní si s kolonií Na Slatinách neuměl poradit. Zlikvidovat se jí prostě nepodařilo. O houževnatosti místních obyvatel píše i Karel Čapek: " Nemá vodu a jedinou studnu na nádraží prý jim chtí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dál na svazích Bohdalce".

V souvislosti s rozvíjející se sídlištní výstavbou začala kolonie v 60. letech zanikat. Za přidělení bytu se musel majitel domku zavázat, že zbourá  nejprve  komín a potom i celý domek a materiál si musí sám odvézt. Později přiděloval národní výbor takto uvolněné parcely na stavbu plechových garáží  - pro tří na jedné parcele a případně i na zahrádky.

Od sedmdesátých let minulého století byly lidem, kteří zde měli hlášený trvalý pobyt, nabízeny náhradní byty, což využili jen někteří. Kolonie slouží částečně pořád jako nouzová kolonie, částečně jako zahrádkářská kolonie. Pojmenovaná je jen hlavní vyasfaltovaná ulice Na Slatinách. Vedlejší uličky - spíš polní cesty - jsou bezejmenné a proto má celá kolonie jedinou adresu nazvanou podle jediné pojmenované ulice. V plánech Prahy je nouzová kolonie cudně označována jako zahrádkářská osada.

Ze široké palety různých hospod, obchůdků a služeb v době první republiky nezbylo nic. A i když dnes kolonie působí na první pohled tichým a opuštěným dojmem, opak je pravdou, vevnitř to žije, odevšaď je slyšet různé broušení, řezání, klepání, lidé jsou tu velmi činorodí. Pracují na svých domcích i na zahrádkách. I z těch nejomšelejších příbytků je slyšet hudba, radio...

Je tu zřejmě největší koncentrace autoservisů na metr čtvereční v Praze a všude je i spousta starých vraků aut.

Některé domky jsou nově opraveny a omítnuty...

...jiné naopak

Za nouzovými obydlími a zrezivělými přívěsy vhodně dotváří místní kolorit průmyslová a skladová čtvrť

Uprostřed kolonky se něčekaně objevuje i udržovaný památník padlým ve 2. světové válce a v kolonii dnes najdete i modlitebnu

Po hlavní ulici občas někdo projde, podívá se na cizí návštěvníky ne příliš přátelským pohledem a  zmizí v nejbližší uličce...

Někteří místní se ptají co hledáte, jiní vás jen sledují dlouhým pohledem ze svých pozemků, cizích se do těchto končin asi opravdu moc nepodívá...

Snáší se podvečerní soumrak, je čas kolonku opustit, potmě tady člověk opravdu nemá nejlepší pocit...