Krásná procházka zapomenutými a neznámými místy s příjemnými přírodními partiemi i několika historickými památkami, kterou můžete zakončit slavnostní večeří, anebo můžete procházku pojmout naopak jako relaxační po dobrém obědě a projít ji v opačném směru, ale bude to trochu do kopce.
Každopádně nám může pomoci plánek:
Na cestu se vydáme od zastávky busu "Bílý Beránek", která svým názvem dodnes připomíná starodávný zájezdní hostinec, jehož zřícenina byla dole na křižovatce k vidění až do osmdesátých let 20. století. Na jeho místě dnes stojí moderní firemní budova. Je ho skutečně škoda, protože patřil mezi nejstarší a nejzajímavější budovy svého druhu. Pokračujeme do kopce, kde za železničním viaduktem zatočíme na pěšinku vlevo, jdeme podél železniční tratě, až narazíme na skoro neznámý, a přitom velmi cenný kostelík.
Kostelík Nalezení svatého Kříže je někdy označovaný i jako kaple, jak můžete vidět na informační cedulce. Tyhle červeně psané cedulky na bílém podkladě jsou více méně specialitkou Prahy 5 (i když jsem podobnou našel i na kostelíku na Jenerálce na Praze 6 ), umístil je na celém jejím území bývalý Obvodní národní výbor Prahy 5 a můžeme je najít na mnoha pámátkově cenných objektech, hlavně na usedlostech a historických domech, kde nám poskytují cenné informace.
Kostelík je málo navštěvovaný, i když byl nedávno oživen. Má zajímavou historii svého vzniku. V roce 1742 tady tábořilo vojsko Marie Terezie pod vedením jejího manžela vévody Františka Štěpána Lotrinského. Jeden voják dostal příkazem pokácet strom a přitom v něm našel zarostlý kovový kříž, ten odevzdal vévodovi, jež ho posléze předal císařovně. Následující rok se konala korunovace Marie Terezie na Pražském Hradě. Při té příležitosti císařovna navštívila také místo, kde byl nalezen kovový kříž a položila základní kámen ke kostelíku, který byl na její příkaz vysvěcen na kostelík (kapli) Nalezení svatého kříže. Kostelík stál zcela osamocen na zalesněném ostrohu daleko od všech obydlí a mše se v něm sloužily jen třikrát do roka. Možná i proto syn Marie Terezie Josef II. kostel vyjmul z církevního užívání a opuštěný kostelík začal chátrat a sloužit potulným živlům, což jeho devastaci jen urychlilo. Vysvěcen by sice znovu na konci 19. století, ale chátral dál. V roce 2006 byl opraven a příležitostně využíván. Dnes je kostel v soukromých rukou, je náležitě opečováván i zabezpečen. Od června 2011 se v něm poprvé v jeho historii konají konají pravidelné bohoslužby, vždy v neděli od 9 hodin.
Dvůr Háje je velmi starobylý a má spletité dějiny . Kdysi se podle původního majitele nazýval Angelovský dvorec. Původně ve dvoře bývala také kovárna a krčma, které jistě prosperovaly neboť dvůr stál přímo na královské cestě z Pražského hradu na Karlštejn. Ve 30. letech 19. století byl podivuhodným majitelem, tehdy Hajčího dvora, průmyslník a bankéř Lämmel. Ten byl tak nesmírně movitý, že dokonce nabídnul Rakousku půjčku 8 miliónů zlatých, což v té době bylo něco nevídaného, protože žádný z vídeňských bankéřů té doby nemohl na něco takového ani pomyslet. Proto pro něj nebyl problém přestavět dvůr na své letní sídlo. Z té doby také pochází úhledný klasicistní letohrádek napravo od brány. Za dalšího majitele statku Ing. Zelenky tady bylo zasazeno obrovské množství ovocných i okrasných stromů. Ke dvoru tenkrát patřila i pískovna, mydlárna, dva rybníky a rozlehlé lesy. Dvůr potom prodal pan inženýr panu Můllerovi, ale v době druhé světové války ho obsadili Němci a v roce 1947 přešel pod národní správu. Dvůr je od roku 1987 památkově chráněn, nicméně chátral. Až nedávno byl, po dlouhých průtazích, vrácen dědicům původního majitele, kteří započali s opravami.
Od usedlosti zabočíme doprava po pěšínce, kde najdeme v mělkém zalesněném údolí s několika loukami přírodní památku "U Hájů" o rozloze 6,6 ha. Je tu spousta vápencových pramenů, které jsou ideální pro mokřadní luční rostlinstvo. V této říši mokra narazíme i na tři studánky a rybník.
Od rybníka pokračujeme po pěšínce dolů údolíčkem podél potoka, podejdeme viadukt, z pěšiny se stane ulice Ke Koh-i-nooru a z přírodní památky stodůlecká čtvrť Háje, která začala podél staré Plzeňské silnice vznikat na začátku 20. století. Označení Stodůlky-Háje dodnes najdeme na starých uličních tabulích z doby před připojením Stodůlek k Praze. V poslední době jsou volné plochy doplňovány novými rodinnými domy.
Kroutivou ulicí Ke Koh-i-nooru dojdeme až k Plzeňské ulicí, kde zabočíme doleva a po pár krocích jsme u zajímavé secesní vily, která v sobě ukrývá restauraci U Lípy. Jedná se o jednu z prvních soukromých restaurací v Praze vůbec, byla totiž otevřena už v roce 1989 a odpovídá i ideální představě, jak by měla soukromá restaurace vypadat - skutečný rodinný restaurant s osobním přístupem majitele. Interiér je krásně dobově zařízen i s dřevěnými kazetovými stropy a křišťálovými lustry. Restaurant byl v roce 2007 oceněn jako nejlepší podle průvodce Grand-restaurant. Tomu samozřejmě odpovídá i úroveň služeb.
Odtuď už je to jen pár kroků k zastávce tram "Krematorium Motol" Pokud ještě nejsme unaveni, anebo bychom se rádi občerstvili v restauraci odlišné cenové kategorie, můžeme návázat vycházkou po Starém Motole.
Na cestu se vydáme od zastávky busu "Bílý Beránek", která svým názvem dodnes připomíná starodávný zájezdní hostinec, jehož zřícenina byla dole na křižovatce k vidění až do osmdesátých let 20. století. Na jeho místě dnes stojí moderní firemní budova. Je ho skutečně škoda, protože patřil mezi nejstarší a nejzajímavější budovy svého druhu. Pokračujeme do kopce, kde za železničním viaduktem zatočíme na pěšinku vlevo, jdeme podél železniční tratě, až narazíme na skoro neznámý, a přitom velmi cenný kostelík.
Kostelík Nalezení svatého Kříže je někdy označovaný i jako kaple, jak můžete vidět na informační cedulce. Tyhle červeně psané cedulky na bílém podkladě jsou více méně specialitkou Prahy 5 (i když jsem podobnou našel i na kostelíku na Jenerálce na Praze 6 ), umístil je na celém jejím území bývalý Obvodní národní výbor Prahy 5 a můžeme je najít na mnoha pámátkově cenných objektech, hlavně na usedlostech a historických domech, kde nám poskytují cenné informace.
Kostelík je málo navštěvovaný, i když byl nedávno oživen. Má zajímavou historii svého vzniku. V roce 1742 tady tábořilo vojsko Marie Terezie pod vedením jejího manžela vévody Františka Štěpána Lotrinského. Jeden voják dostal příkazem pokácet strom a přitom v něm našel zarostlý kovový kříž, ten odevzdal vévodovi, jež ho posléze předal císařovně. Následující rok se konala korunovace Marie Terezie na Pražském Hradě. Při té příležitosti císařovna navštívila také místo, kde byl nalezen kovový kříž a položila základní kámen ke kostelíku, který byl na její příkaz vysvěcen na kostelík (kapli) Nalezení svatého kříže. Kostelík stál zcela osamocen na zalesněném ostrohu daleko od všech obydlí a mše se v něm sloužily jen třikrát do roka. Možná i proto syn Marie Terezie Josef II. kostel vyjmul z církevního užívání a opuštěný kostelík začal chátrat a sloužit potulným živlům, což jeho devastaci jen urychlilo. Vysvěcen by sice znovu na konci 19. století, ale chátral dál. V roce 2006 byl opraven a příležitostně využíván. Dnes je kostel v soukromých rukou, je náležitě opečováván i zabezpečen. Od června 2011 se v něm poprvé v jeho historii konají konají pravidelné bohoslužby, vždy v neděli od 9 hodin.
Kostelík to není jen tak ledajaký. Jeho architektem není prý téměř s jistotou nikdo jiný než slavný představitel vrcholného baroka Kilán Ignác Dientzenhofer. Ten ho navrhnul jako stavbu kruhového půdorysu s dvěma apsidami. Interiér je bohatě zdoben krásnými nástěnnými malbami, které je možno vidět v době konání mše.
Od kaple pokračujeme dál pěšinou až k zahrádkářské kolonii, kde zabočíme doprava a jdeme až k zadnímu traktu dvora Háje. Ten z této strany poskytuje pohled zchátralosti a zpustlosti, ale lešení na obytné budově vlevo prozrazuje, že se opravuje. Obejdeme celý dvůr čtvercového půdorysu kolem zbytku stájí, sýpek a stodoly, až před jeho vstupní bránu.
Dvůr Háje je velmi starobylý a má spletité dějiny . Kdysi se podle původního majitele nazýval Angelovský dvorec. Původně ve dvoře bývala také kovárna a krčma, které jistě prosperovaly neboť dvůr stál přímo na královské cestě z Pražského hradu na Karlštejn. Ve 30. letech 19. století byl podivuhodným majitelem, tehdy Hajčího dvora, průmyslník a bankéř Lämmel. Ten byl tak nesmírně movitý, že dokonce nabídnul Rakousku půjčku 8 miliónů zlatých, což v té době bylo něco nevídaného, protože žádný z vídeňských bankéřů té doby nemohl na něco takového ani pomyslet. Proto pro něj nebyl problém přestavět dvůr na své letní sídlo. Z té doby také pochází úhledný klasicistní letohrádek napravo od brány. Za dalšího majitele statku Ing. Zelenky tady bylo zasazeno obrovské množství ovocných i okrasných stromů. Ke dvoru tenkrát patřila i pískovna, mydlárna, dva rybníky a rozlehlé lesy. Dvůr potom prodal pan inženýr panu Můllerovi, ale v době druhé světové války ho obsadili Němci a v roce 1947 přešel pod národní správu. Dvůr je od roku 1987 památkově chráněn, nicméně chátral. Až nedávno byl, po dlouhých průtazích, vrácen dědicům původního majitele, kteří započali s opravami.
Starý dvůr Háje má dodnes zachovanou hezkou klasicistní obytnou budovu ve stylu malého zámečku i s balkónkem
Rybník Brouček na pomezí luk a lesů
Rybník byl opraven a odbahněn v roce 2007, kdy z něj bylo vyvezeno více jak 200 m3 bahna. Tehdy byla opravena i kamenná dlažba na hrázi a nevzhledné betonové části bezpečnostního přelivu byly nahrazeny kamennými. Na místě žijí ohrožené druhů obojživelníků, jako je ropucha obecná a skokan hnědý.
Od rybníka pokračujeme po pěšínce dolů údolíčkem podél potoka, podejdeme viadukt, z pěšiny se stane ulice Ke Koh-i-nooru a z přírodní památky stodůlecká čtvrť Háje, která začala podél staré Plzeňské silnice vznikat na začátku 20. století. Označení Stodůlky-Háje dodnes najdeme na starých uličních tabulích z doby před připojením Stodůlek k Praze. V poslední době jsou volné plochy doplňovány novými rodinnými domy.
Kroutivou ulicí Ke Koh-i-nooru dojdeme až k Plzeňské ulicí, kde zabočíme doleva a po pár krocích jsme u zajímavé secesní vily, která v sobě ukrývá restauraci U Lípy. Jedná se o jednu z prvních soukromých restaurací v Praze vůbec, byla totiž otevřena už v roce 1989 a odpovídá i ideální představě, jak by měla soukromá restaurace vypadat - skutečný rodinný restaurant s osobním přístupem majitele. Interiér je krásně dobově zařízen i s dřevěnými kazetovými stropy a křišťálovými lustry. Restaurant byl v roce 2007 oceněn jako nejlepší podle průvodce Grand-restaurant. Tomu samozřejmě odpovídá i úroveň služeb.
Odtuď už je to jen pár kroků k zastávce tram "Krematorium Motol" Pokud ještě nejsme unaveni, anebo bychom se rádi občerstvili v restauraci odlišné cenové kategorie, můžeme návázat vycházkou po Starém Motole.
Žádné komentáře:
Okomentovat