Zelená Liška

... aneb jak vznikalo sídliště

Je zajímavé, že se mezi lidmi traduje, že to co bylo postaveno za první republiky, je vynikající, a to co se stavělo za socialismu byla jenom ošklivá šedivá sídliště neboli krabice či králíkárny. Je to zvláštní, skoro to zní, jako by si architekti nebo úřady územního plánování najednou ve stejnou dobu řekli: "Tak a od teď budeme stavět jinak". Potom nás možná překvapí, když zjistíme, že první sídliště, skoro nerozeznatelná od těch dnešních, začala vznikat už za první republiky. Snad jenom, že se ještě nepoužívaly panely, k čemuž ale vývoj stejně směřoval, a nebýt války, tak jsme se jich možná dočkali "za první republiky", ještě dříve než za socialismu. Když navštívíme Zelenou Lišku, mohli bychom si myslet, že pochází ze stejné doby jako třeba sídliště Pankrác, nebo Novodvorská, kdybychom neznali dobu vzniku zdejšího sídliště.

Elegance funkcionalismu třicátých let

Při zasklených pavlačích působí domy ze třicátých let trochu jako paneláky z let sedmdesátých

Zástavba byla podle Regulačního plánu Velké Prahy z let 1927-29 řádková. K systému řádkové zástavby se došlo vývojem - postupným otevíráním bloků - z původně zcela uzavřených na polootevřené, otevřené, domy do L, řádkové domy. Tento systém vznikl pod vlivem funkcionalismu, který propagoval právě řádkové zastavění na rozdíl od tradičních uzavřených bloků, které podle funkcionalistických architektů byly stavěny jen pro zisk, s malými tmavými dvorky a s ponurými byty, kam se nikdy nedostalo slunce. Funkcionalisté naopak prosazovali, aby každý byt měl stejnou hojnost slunce a výhled do zeleně.

Výtahové šachty byly přistavěny dodatečně

Funkcionalističtí architekti byli tehdy převážně levicově zaměření, a u některých z nich bylo záměrem stavět kolektivní domy, kdy si představovali, že vývojem společnosti dojde dokonce ke zrušení rodiny jako buržoazního přežitku. Všichni lidé měli žít v kolektivních domech, kde by dospělí jedinci měli pro své ubytování jen malé komůrky s nezbytným základním vybavením a určené jen pro spaní. Tady by konec konců jedinci neměli trávit příliš času, ten by byl organizován kolektivně. Stravovali by se společně ve velkých jídelnách, praní a žehlení by zaobstarávali společné prádelny - právě jedna taková funkcionalistická strojní prádelna stávala i na Zelené Lišce. Volný čas by dospělí trávili společně ve studovnách, knihovnách a společenských místnostech. Děti by byly celý den pod dozorem učitelek a odborných pracovnic a bydlely by v dětském sektoru.

Levicoví architekti strašně litovali, že je "buržoázní" republika svazuje, a neumožňuje jim jejich ideály uskutěčnit. Museli se skřípěním zubů vyhovovat takovým nechutným zakázkám, jako byly projekty rodinných domů a vil. Tak se alespoň v malém snažili i u rodinných domů takový vzor kolektivního domu zrealizovat, což je vidět zejména u projektů vil na Babě. V přízemí byl velký společný prostor směrem na osluněnou stranu, kde došlo, v té době nevídanému, spojení obyvácího pokoje a jídelny. Kuchyně a další příslušenství byly rozlohou malé a orientované na sever. Kuchyně se ovšem s obytným prostorem nespojovala, byla chápána jako pracovní místnost, kde vyvařování zajišťovala služka. Ložnice se nacházely v patře - a právě ty byly vyprojektovány jako malé buňky s prostým zařízením určeným pro přespání jednotlivce. Takže skutečně zvláštní kombinace - buržoazní vily projektované jako kolektivní domy pracujících. Asi (ne)překvapující je zjištění, že samotní levicoví architekti, propagující kolektivní domy pro pracující, většinou bydleli ve vlastních rodinných domech. Ale k tomu je, jak by asi sami řekli, nejspíš donutila doba. Zajímavostí je, že když byl takový první kolektivní dům (neboli koldům ze sovětského koldom) po převzetí moci komunisty v letech 1948-1950 postaven v Litvínově, tak se tam lidé báli nastěhovat, protože měli strach, že jim roztrhnou rodinu, takže je architekti a vedoucí političtí funkcionáři museli uklidňovat, že rodinu (zatím) rozbít nechtějí. Zorganizovat kolektivní bydlení v tomto pokusném králíku se nepodařilo, tato utopická myšlenka se ukázala jako nerealizovatelná, a tento jediný dům (k realizaci dalších už se raději nepřikročilo) dnes slouží jako běžný bytový dům s nevhodnými dispozicemi bytů. Takový pozůstatek kolektivní myšlenky je například velmi malinká kuchyň v bytech, protože se předpokládalo, že se lidé stejně budou většinou stravovat společně v jídelnách.

Koldům v Litvínově 

(foto Hadonos)

Vraťme se však ještě na chvíli zpátky do období první republiky. Po hojných letech konjunktury dvacátých let, kdy se urbanisté zaměřovali hlavně na zahradní města s typovými domy (Ořechovka, Spořilov), nastávají těžká třicátá léta poznamenané hospodářskou krizí. Ostře narůstá  počet rodin s nízkými příjmy a krize hospodářská se pro tyto vrstvy spojuje s krizí bytovou. Stát se obává sociálních problémů a nepokojů a zaměřuje svou podporu na sociálně nejslabší vrstvy a sice konkrétně na sídliště malobytových nájemních domů. Různé veřejné instituce proto uspořádaly na toto téma velkoryse dotované architektonické soutěže, které měly být i formou podpory málo zaměstnaným architektům. V této situaci neváhá ani pražská obec a v roce 1930 vypisuje soutěž na domy s byty s "menší než malou" výměrou v Krči v místech zvaných Na Zelené Lišce. Vybrala si k tomu velmi hezké místo se zvláštním názvem. Podle mapky níže můžete vidět, že sídliště Zelená liška má srdcovitý tvar sevřený ulicemi Budějovická, Olbrachtova a Na Strži. Podle regulačního plánu mělo být po celé délce ulic Na Strži a Olbrachtova obklopeno širokými pásy zeleně, které  ale byly v poslední době zastavěny administrativními budovami.

Málokdo dnes ví, jak vzniknul tenhle podivný název. Objevuje se už ve druhé polovině osmnáctého století, kdy v těchto místech vzniknul zájezdní hostinec, který prý měl ve štítě namalovanou zelenou lišku a  nikdo jej jinak nenazval. Podle jiné verze byla prý u hostince psí bouda, ve které ale místo psa bydlela liška, ta bouda zřejmě byla zelená. Budova hostince se později stala součástí zbrojovky ing. Janečka, zakladatele Jawy.

Jak už to tak bývá, pražská obec si naložila na svá bedra víc než mohla unést, a svůj plán nezvládla uskutečnit. Sídliště pak nakonec po složitých peripetiích  postavila v letech 1932-8 Obecně prospěšná akciová společnost pro stavbu domů s malými byty OPAS, kterou speciálně pro tento účel založila Ústřední sociální pojišťovna.

Je zajímavé,že v tomto domě místní obyvatelka říkala, že památkáři nedovolili zasklít pavlače, ale přitom u jiných domů - viz výše - zasklené jsou

Podle projektu architekta Antonína Černého vzniklo sídliště s minimalistickými byty, dostupné i opravdu nejchudším nájemníkům. Obytná plocha bytů byla 36-52 metrů čtverečních, s tím že byty měly samostatnou kuchyň a příslušenství a v jediné obytné místnosti bylo možné si zřídit spací kout, případně tam byla ještě malá samostatná ložnička.

Pro jednoduchost půdorysu a snadnému přístupu k bytům se o slovo přihlásil už dávno zapomenutý pavlačový dům, tentokrát ale v modernější verzi od architekta Františka A. Libry.



Taková pavlač měla ale kromě svých nesporných účelových předností a i svérázných estetických hodnot také spoustu stinných stránek. V zimě byla neobyvatelná, v létě zase moc stínila a mnozí obyvatelé si stěžovali na nedostatek soukromí.

Levicově zaměření architekti v tehdejší době propagovali pavlačový dům hlavně proto, že je prý lehce adaptovatelný  na nám již známý kolektivní dům (koldům), a  protože prý vyjadřuje plně kolektivní život v bloku - asi vycházeli z osvědčeného pavlačového "kolektivního bydlení" na Žižkově.

To byla jejich idea. V praxi se ale k tomuto záměru moc nepřiblížili - ze všeho kolektivního vybavení se podařilo dospět jen k funkcionalistické strojní velkoprádelně od architekta Černého z roku 1932, která fungovala až do roku 1995 a v roce 2006 byla zbourána.

I vnitřní uzavřené schodiště, z něhož se muselo posléze projít směrem k bytům zimou pavlače, vykazuje účelovost a úspornost

Originálně zachované jmenovky

Architekti při stavbě Zelené Lišky vycházeli z názoru, že moderní urbanismus už nesmí pracovat s uzavřenými bloky, ale s jejich protikladem - volným otevřeným prostorem. Architekti nadchnuti kolektivistickým a racionalistickým dobovým ideálem na Lišce prosazovali matematicky přesný zákryt domovních řad a strojový rytmus mezer mezi nimi. Trošku jim to, pravda, pokazila Státní regulační komise, která sice nebyla proti (neseděli tam zřejmě žádní staromilci a škarohlídové), ale jejím členům se nechtělo, jako správným úředníků, měnit svůj starší, už schválený regulační plán. A tak se na Lišce paradoxně kvůli rok starému regulačnímu plánu vytvořeného propagátorem moderní architektury Pavla Janáka musely řádky občas kolmo prostřídat.

Řádka do oblouku

Architekti František A.Libra a Jiří Kan postavili v letech 1935 - 7 v ulici Obětí 6.května vzhledově až kasárenské malobytové  nájemní domy, z nichž dva mají smutný příběh - SS-mani, kteří sídlili v blízké škole tady 6.května 1945 postříleli 51 nevinných obyvatel domů včetně malých dětí a další krutě zranili. Událost připomíná pamětní deska u vchodu čp.554 a malý památník v předzahrádce u čp.553.

Kryté bylo jen schodiště

Bohumír Kozák se v malobytových bytech společně s Ladislavem Kozákem dopracoval k velmi čistému a působivému funkcionalismu vědeckého rázu - chladný a věcný, strohý, typizovaný vzhled bez jakéhokoliv emocionálního náboje - žádné obložení dlaždicemi - jako třeba tyto domy v ulici Za Zelenou Liškou postavené v letech 1932-3.

Hlavní promenáda Zelené lišky...

... které dominuje finkcionalistická budova bývalé základní školy (v současnosti  je zde Teologická fakulta Univerzity Karlovy)

Na občanskou vybavenost se za první republiky nezapomínalo, v parterech domů byly vždycky vyčleněné prostory - jak na typické hostince na rohu jako třeba "U Procházků" v Neveklovské ulici...

- tak na koloniály a další živnosti

Prvorepublikovou výstavbu na Zelené Lišce, tak jako na mnoha jiných místech, přerušila 2.světová válka a tak velkolepý projekt zůstal nedokončen. K jeho dostavbě došlo až za nového, socialistického režimu, takže je možné krásně srovnat obě části Zelené Lišky a posoudit, která se víc povedla.

I v socialistické panelákové dostavbě Zelené Lišky je spousta zeleně

Socialistická dostavba Zelené Lišky má své jedno velké prvenství. Je to vlastně první větší panelákové sídliště  (ne první panelák vůbec, ten je v Ďáblicích) v Praze z let 1954 - 5. A vlastně první sídliště v celé republice vůbec. Panelák přitom vůbec nebyl žádnou socialistickou novinkou nebo importem ze Sovětského Svazu, jak by se mohlo zdát. "Vynalezl"  ho v Americe Thomas Alva Edison a v českých zemích s ním poprvé experimentovala na začátku čtyřicátých let 20.století firma Baťa.

Ale nejsou to jen tak obyčejné paneláky, ale paneláky ve stylu socialistické realismu (sorely). Mají ozdobné střešní římsy a měly i ozdobné pilastry, které tam byly z toho důvodu, aby překrývaly spoje mezi obvodovými panely. Dnes už zdobnost pilastrů bohužel neuvidíme, ta zmizela kvůli novému zateplení. Zvláštností jsou atomové kryty vybudované pod každým domem a centrální shozy na odpadky na chodbách u bytů.

Co ale můžeme ještě vidět, jsou nejen římsy...

...ale také krásně tepané mřížoví na francouzských oknech...

...a především domovní znamení, aby jejich obyvatelé vždy našli ten správný vchod

"U Růže"

 "U Škeble"

"U dvou srdcí"

"U houslí"

Na nedostavěném konci hlavní třídy Za Zelenou Liškou se v novostavbě z roku 1955 našlo místo na útulnou a domáckou restauraci

Na konci kolonie, za budovou školy najdeme hřbitov, je Nuselský, i dyž je v Krči. To je vůbec v Praze taková specialita, že třeba Malostranský hřbitov je na Smíchově a "Ďáblický" na Střížkově. A tento na první pohled obyčejný místní hřbitov v sobě skrývá dvě tajemství. Za prvé je zvláštní tím, že byl dlouhou dobu využíván jako hřbitov pro mrtvé trestance z nedaleké Pankrácké věznice.

V průhledu aleje stromů je nezbytná márnice

Tou druhou raritou je, že je tady pochován Sylvestr Krnka, slavný český vynálezce šlapací tramvaje, "nábojnoše", a pušky zadovky. Rakouské úřady ale jeho vojenské vynálezy nechtěly, a tak je nabídnul konkurenci (Rusko, Černá Hora), která se ráda nechala jeho výbornými zbraněmi vybavit a později je použila právě proti zpátečnickému Rakousku.